Tragédie na hošťálkovickém přívozu
Na začátku března před sto lety se na řece Odře odehrála velká rodinná tragédie. Při plavbě přívozem z Mariánských Hor do Hošťálkovic se převrhla loď a ve vodě utonuli čtyři sourozenci Kozielovi. Děti ve věku 8 až 13 let byly pochovány na hřbitově v Mariánských Horách, kde můžeme hrob najít dodnes. Spolek Pestré vrstvy se rozhodl věnovat této smutné události připomínku. Historik Tomáš Majliš pátral po osudu rodiny i samotné tragédii a díky tomu vám můžeme předložit příběh, který vysvětluje, co se 5. března 1922 na Odře stalo. Spolek umístil u lávky z Hošťálkovic do Mariánských Hor, tedy na místě bývalého přívozu, informační tabulku, která nešťastnou událost připomene kolemjdoucím. K tabulce vás zavede krátká značená trasa.
Děti řezníka a hostinského
Pohřbu dětí Kozielových se v neděli 19. března 1922 po poledni účastnily davy lidí nejen z Mariánských Hor, ale i z širokého okolí. Rodina Kozielů byla v Mariánských Horách známá. Otec dětí Albert byl vyučený řezník a v roce 1907 zakoupil zavedený hostinec na tehdejší mariánskohorské návsi nedaleko Dolní kolonie Jámy Ignát. Budova stávala těsně vedle kapličky Zvěstování Panny Marie. K hostinci Albert Koziel s manželkou Marií přistavěli řeznickou dílnu. Podnikání se dařilo, proto Kozielovi v roce 1910 otevřeli další prodejny v Mariánských Horách a v Přívoze.
Manželům se v této době narodilo několik dětí. První syn Vilém přišel na svět už v roce 1906, dcera Arnošta se narodila v roce 1908, Bohumila o dva roky později, za další dva roky do rodiny přibyla Zdenka a v roce 1913 Evžen. Nejen jména dětí naznačují, že Kozielovi v té době podporovali české národnostní snahy na Ostravsku. Například v roce 1912 darovali šest korun, které vydělali na zabíjačce, české Matici školské. Pokladník Matice jim za dar poděkoval v časopise Ostravský kraj.
Rodinnou pohodu narušila první světová válka, po které už nic nebylo jako dřív. Albert Koziel narukoval do armády a o hostinec se starala manželka Marie. Koziel se po válce vrátil, v roce 1921 se ale manželé rozvedli. Marie se odstěhovala do domu č. 218 a spolu s ní také dvě nejmladší děti Evžen a Zdenka. Starší děti zůstaly s otcem. Sourozenci se však i po rozvodu rodičů stýkali.
Hošťálkovický přívoz
Přívoz mezi pruskými Hošťálkovicemi a Mariánskými Horami, které byly součástí Rakouska-Uherska, fungoval už na přelomu 19. a 20. století. Před první světovou válkou přívoz vlastnil baron Rothschild, za války a pár let po ní ale nefungoval. To byl problém především pro místní dělníky, kteří pracovali v ostravských dolech a Vítkovických železárnách. Přes nejbližší most to měli do práce dvě hodiny chůze. Proto, když se připojilo Hlučínsko k Československu, obec Hošťálkovice přívoz v roce 1920 obnovila.
Hošťálkovický přívoz s lanem nataženým mezi oběma břehy
Přes Odru se lidé v místě dnešní lávky tehdy dostávali několika způsoby. Když řeka v zimě zamrzla, přešli led po svých. Když bylo v řece málo vody, položilo se do koryta několik svázaných člunů, přes které převozník položil dřevěnou lávku. Pokud byla hladina vysoko, převoz lidí zajišťoval převozník na jednom člunu, který byl jištěný lanem, jež bylo natažené mezi oběma břehy.
Prvním hošťálkovickým převozníkem byl Jan Šlosárek, který ovšem neměl dobrou pověst. Zapletl se například do pytlácké aféry, jež v červnu roku 1920 vyvrcholila vraždou četníka v Hošťálkovicích. Šlosárek bydlel v převoznickém domku přímo u řeky, místní mu říkali „Fischerbude“. Lidi přes řeku ale vozil jen dva roky. Poté ho obec proti jeho vůli odvolala a v lednu roku 1922 se převozníkem stal místní domkař a člen zastupitelstva Antonín Šofer.
Ten se sice těšil dobré pověsti, s převoznictvím ale neměl žádné zkušenosti. Potýkal se také s neustálými útoky a naschvály od bývalého převozníka Šlosárka, který se nechtěl smířit se ztrátou svého místa.
Lávka za nízkého vodního stavu v Odře
Osudová neděle 5. března 1922
Odra byla v tento den rozvodněná a na přívoze došlo k souhře nešťastných náhod, které vedly k utonutí sourozenců Kozielových.
Toho dne vyvrcholily útoky bývalého převozníka Šlosárka. Když si převozník Šofer v poledne odskočil domů, předal přívoz svému patnáctiletému synovi Mikulášovi. Toho využil Šlosárek, jenž vše ze své „Fischerbudy“ pozoroval, člun mladému náhradníkovi ukradl a odplul na něm do Lhotky, kde ho chtěl prodat tamnímu převozníkovi.
Ve stejnou dobu horník Svoboda, který rybařil na Odře v Přívozu, zachytil na řece malou pramici, která se pravděpodobně utrhla někde výš po proudu. Svoboda pramičku dovezl k hošťálkovickému přívozu, kde ji chtěl nechat, aby si ji majitel mohl vyzvednout. Šofer loďku sice po naléhání dělníků na chvíli využil, pro převoz lidí ale byla malá.
Proto se rozhodl zajít do Nové Vsi, kde byl další přívoz a kde by si půjčil větší člun. Nechtěl ale riskovat, že by jeho syn Mikuláš mezitím převezl další dělníky, proto požádal svého známého Emanuela Tomečka z Hošťálkovic, který zrovna náhodou procházel kolem, aby dohlédl na to, že se na loďce nebude převážet do té doby, než se vrátí.
Jenže Tomeček neodolal tomu, že by si převozem lidí mohl trochu vydělat a začal na malé pramici převážet zájemce z obou břehů. Těch přibývalo, protože to byl podle pamětníků první den, kdy bylo ve vzduchu cítit přicházející jaro, které mělo vystřídat obzvláště tuhou zimu.
Slunečné počasí vylákalo na odpolední procházku také sourozence Kozielovy. Osmiletý Evžen, devítiletá Zdenka, jedenáctiletá Bohumila a třináctiletá Arnošta si vyšli na vycházku s kuchařkou, jež pracovala v otcově hostinci. Vydali se také k břehům tehdy ještě meandrující řeky Odry. Děti chtěly najít první sněženky. Na mariánskohorském břehu žádné nebyly, ale u přívozu se od místních dozvěděli, že na opačném břehu si nějaké natrhají. Děti zde také potkaly kamarádku a spolužačku Tarabulovou, která se k nim přidala.
Tomeček nechal do lodičky nastoupit všech pět dětí i s kuchařkou. Další události zachytil hošťálkovický kronikář:
„Thometschek se ale se svým výdělkem přepočítal. Asi tři metry od břehu hošťálkovického stoupla tato asi 100 kg těžká kuchařka na jeden bok čluna, aby už vyskočila na břeh. Člun se náhle nahnul a všechny osoby ocitly se ve vodě. Teď začal tanec. Kuchařka musela být mrtvicí raněna, neboť plavala na hladině vody až k přívozu do Lhotky u Hlučína, kde byla rybářema, kteří v tento čas chytali ryby, už mrtvá vytažena. Tometschek se držel lana, kterým byl člun upevněn a vylezl hned, kdežto slečna Tarabulová z Mariánských Hor, která uměla plavat, se zachytila břehu asi 120 metrů pod převozem hošťálkovickým. Smutně to dopadlo s těmi čtyřmi dětmi! Držely se dvě a dvě a byly dost dlouho na hladině vody. Nešlo jim ale pomoct až konečně se pod vodou ztratily.“
Zarůstající hrob
Těla dětí se kvůli vysoké hladině řeky dlouho nedařilo najít. Až po deseti dnech lidé našli těla nejmladšího Evžena a nejstarší Arnošty. V sobotu 18. března pak nalezli těla dalších dvou dívek Zdenky a Bohumily. Pohřeb všech dětí proběhl v neděli 19. března odpoledne. V čele dlouhého smuteční průvodu jely tři bohatě vyzdobené pohřební vozy tažené koňmi. Děty byly pochovány do společného hrobu na mariánskohorském hřbitově. Po smrti sourozenců zůstal rodině jen nejstarší syn Vilém.
Albert Koziel po pohřbu dětí žaloval obec Hošťálkovice, které přívoz patřil, o více než 48 tisíc korun. Později byly peníze vymáhány po převozníku Šoferovi, který nezajistil bezpečnost přívozu a po Tomečkovi, který byl v loďce během neštěstí. Podle jedné hošťálkovické kroniky byli oba muži odsouzeni k podmíněným trestům a museli rodině vyplatit vysokou peněžitou náhradu.
Hrob sourozenců na mariánskohorském hřbitově
Zdrcený Albert Koziel začal byzy po neštěstí rozprodávat svůj majetek v Mariánských Horách. V roce 1923 prodal hostinec i řeznickou živnost a o dva roky později se odstěhoval do Žiliny. Matka dětí, Marie, se na přelomu 20. a 30. let odstěhovala do slovenského Zvolenu. Spolu s ní zde žil zřejmě i syn Vilém. Tím skončila ostravská historie rodiny Kozielovy, po které do dnešní doby zůstal již jen zarůstající hrob ve staré části mariánskohorského hřbitova.
text: Tomáš Majliš, editace: Simona Janíková