Lípa na Podborčí hrdinou roku

Spolek Pestré vrstvy spolu s městským obvodem Slezská Ostrava, Ostravským muzeem a spolkem Fiducia přihlásil zapomenutý, avšak stále památný strom Lípu na Podborčí jako kandidáta na Strom roku. Ze 77 kandidátů lípa mezi 12 finalistů nepostoupila, její pohnutý příběh ale porotu zaujal, a tak lípa obdrží titul „hrdina roku“. Spolek Pestré vrstvy se snaží kandidaturou upozornit na neuspokojivý stav tohoto památného místa. „Věříme, že se na postupně chřadnoucí, ale stále nádherný strom podaří upozornit a že medializace může lípě pomoct,“ sdělil za spolek Pestré vrstvy jeho člen Jan Lenart.

Příběh Lípy na Podborčí

V polovině 50. let minulého století navštívila folkloristka Jiřina Králová pamětnici žijící ve staré chalupě nedaleko Slezskoostravského hradu v Ostravě. Hovor se stočil také ke staré osadě Podborčí, která stávala kousek od hradu. Pamětnice ji dobře znala, před polovinou 19. století se tam narodila její matka. O Podborčí mluvila jako o „starodávné a starobylé krajině“. A měla pravdu. V době, na kterou vzpomínala, tvořilo Podborčí pět usedlostí, které byly součástí polskoostravského panství. Chalupy zde byly sevřeny kolem úzké cesty, jež protínala pole a louky mezi velkým rybníkem Zárubek a menšími radvanickými rybníky. Od další osady Hranečník oddělovala Podborčí klikatící se řeka Lucina a směrem na jih ji obepínal les Borek, který jí dal také jméno.

Díky dochovaným matričním záznamům víme, že v jedné z usedlostí, na gruntu číslo 48, už v roce 1785 hospodařila rodina Davídkova. O deset let později se Magdaleně Davídkové a jejímu muži Petrovi Sapíkovi narodila dcera Rosina. A někdy v této době také začíná příběh lípy. Možná ji někdo na předzahrádce, která oddělovala chalupu od cesty, vysadil na oslavu narození Rózy. A možná jen rodina chtěla v létě stín. Pravděpodobně na konci 18. století ale lípa na Podborčí zakořenila. Poklidný, zemědělský život osady se změnil v polovině 19. století, kdy se nedaleko zaniklého rybníku Zárubek začalo těžit uhlí. Starousedlíky na Podborčí obklopily těžní věže i hornická kolonie. V dolech pracovala také část potomků Sapíkových. Třeba Karel Botur to vypracoval až na naddůlního.

Když se na Podborčí podíváte dnes z ptačí perspektivy, uvidíte místo usedlostí, těžních věží a kolonií jen hustý les. Podborčí se stalo symbolem ostravské krajiny, kterou od základu proměnil proces industrializace. Starobylá osada zanikla pod navážkou hlušiny z těžby černého uhlí. Původní usedlosti a pole překryla strusková halda, která se dnes zvedá do výšky nad tramvajovou tratí a prorostla jí nepřístupná džungle. Každý den tak cestující jezdí přímo centrem původní osady a lidskou přítomnost jim připomínají jen zbytky staré hornické kolonie Jakubky, kterou vidí z oken tramvají. Úplně všechno však těžba pohřbít nedokázala. Po starém Podborčí zůstala jediná, ale za to stále živá připomínka. Lípa. Strom, který někdo zasadil na předzahrádce gruntu číslo 48 před více než dvěma sty let, a který, i když napůl zasypaný haldou, stále žije. Lípu v roce 1990 dokonce vyhlásili památným stromem. Dnes však strádá. Její majestátní koruna schne, dlouhé a klikaté větve slábnou a odlamují se a strom napadlo jmelí. Statná lípa se ztrácí mezi odpadky haldoviny. Už není solitérem, zarostla v džungli. A my bychom jí chtěli dopřát ještě další roky kvalitního života. Pomozte nám ji zachránit, abychom si díky ní připomínali nejen původní Ostravu, město před rozvojem těžby uhlí, ale i lidskou pomíjivost. (text: Tomáš Majliš a Simona Janíková)