Hornická pekárna na Hranečníku

Mapa stezky: ZDE

Jak se dostat dovnitř:
1. Kup vstupenku na Pestré stezky v ostravských infocentrech
nebo on-line (platnost vstupenky je vždy 10 dní).
2. Odemkni si kódem zámek.
3. Vysuň závoru mříže a opatrně otevři dveře.
4. Užij si prohlídku. Přisviť si na informační tabule baterkou nebo mobilem.
5. Zavři za sebou dveře a zasuň závoru mříže, zamkni a potoč číselníkem zámku.

Vstupem do objektu souhlasíte s pravidly bezpečnosti.
Děkujeme za slušnost a udržování pořádku.

Dělnické kolonie byly donedávna jedním ze symbolů průmyslového Ostravska. V dobách jejich největšího rozkvětu, počátkem 20. století, v nich žila více než polovina obyvatel Slezské Ostravy. V posledních desetiletích velká část kolonií mizí a s nimi i duch staré Slezské Ostravy. Přesto dodnes můžeme nalézt místa, která atmosféru starých časů připomínají. Jedním z nich je Hranečník, kde v těsném sousedství můžeme navštívit zachovalou kolonii dolu Jan Maria, rozlehlou kolonii Salma a v údolí skrytou kolonii Zvěřina. I jejich okolí se proměnilo. Zkuste se kolem sebe rozhlédnout. Věřili byste, že ještě před padesáti lety stála tato hornická pekárna u cesty do Radvanic? Ta směřovala vzhůru svahem k památnému dubu a hotelu Novák, kde se konaly vyhlášené taneční zábavy. Cesta i hotel zanikly, ale památný dub se nad údolím jako svědek minulosti vypíná dodnes.

Od panského dvora k hornické kolonii
Ještě počátkem 19. století byl Hranečník malou osadou, která byla součástí polskoostravského panství hraběte Wilczka. V místě dnešních garáží dopravního podniku se nacházel panský dvůr, kolem kterého se rozkládaly pole, pastviny a několik menších rybníků. V období rozvoje uhelného hornictví na počátku 40. let 19. století založil v blízkosti dvora hrabě Wilczek důl Jan Maria, v jehož sousedství začala v druhé polovině století vznikat hornická kolonie.

Život v kolonii
Hornická kolonie byla vystavěna v těsné blízkosti dolu Jan Maria. Nacházely se zde nejen domy pro horníky, ale také několik prostornějších a lépe vybavených domů pro úředníky a dvojice dělnických kasáren. Hornické byty byly prosté. Celkově měly plochu přibližně 45 metrů čtverečních a kromě obytné kuchyně v nich byl většinou ještě jeden pokoj. Před každým z domů se nacházela „šopa“ se suchými záchody a dřevníkem. Voda byla rozvedena k několika pumpám v kolonii, kam si pro ni museli lidé docházet. K bytům patřily také malé zahrádky, které hornické rodiny využívaly k pěstování zeleniny, ovocných stromů či chovu slepic. Protože byla hornická kolonie poměrně vzdálená od centra Slezské Ostravy i Radvanic, dostat se do obchodu nebo do školy bylo pro místní komplikované. Důlní společnost hraběte Wilczka proto některé menší stavby občanské vybavenosti zřídila přímo v kolonii. Vzniklo zde několik prádelen, pekáren, udíren a také velká stodola, v níž mohly hornické rodiny uskladnit úrodu z polí, které si od závodu pronajímaly.

Pekárna na Hranečníku
Hornická pekárna na Hranečníku byla vystavěna na počátku 20. století a je dnes pravděpodobně poslední stavbou tohoto typu v Ostravě, která si zachovala svůj původní ráz. Také proto si spolek Pestré vrstvy vybral právě tento objekt, aby jej zpřístupnil veřejnosti. Podobných pekáren bylo přitom od druhé poloviny 19. století, kdy začaly na Ostravsku vznikat první dělnické kolonie, vybudováno mnoho desítek. Některé z nich byly spojeny s udírnou, jinde byly tyto dvě stavby oddělené. To je případ také pekárny na Hranečníku.

Pečení v hornické pekárně patřilo k běžným činnostem hornických rodin. Cennou vzpomínku na pečení chleba v nedaleké Ferdinandově kolonii zachytil ve svých Kapitolách z historie Michálkovic Jiří Kašpárek: „Kolem zdí pekárny stávaly dřevěné lavice, kam se ukládaly ošatky s těstem. Obvykle se peklo dvakrát týdně. Ve vytápění pece se hospodyně pravidelně střídaly. Vytápět se začínalo v noci, aby se již brzy ráno mohly sázet první chleby. Těsto na chléb hospodyně zadělávaly již večer doma v díži a do pekárny ho přinášely vykynuté, pečlivě zabalené v ošatkách. Vůně pečeného chleba se linula po celé kolonii. O svátcích se pak do rozehřáté pece dávaly bábovky a další pečivo z bílého těsta, které obohacovaly sváteční rodinný stůl.“ Tento způsob pečení začali horníci opouštět po první světové válce, kdy se stala dostupnější možnost nákupu chleba u některého z místních pekařů. Pekárny pak měnily často svůj účel. Pamětníci vzpomínají, že i pekárna na Hranečníku se využívala k vyvařování a praní prádla a ve druhé polovině 20. století také k uzení ryb z blízkého rybníka nebo jako seník.

Jak se v pekárně peklo?
Původně se zde nacházela roštová chlebová pec, nad jejímž čelem byl vystavěn téměř dvoumetrový komín. Pec se nevytápěla dřevem, ale dostupnějším černým uhlím, jehož výhodou byla větší výhřevnost. Pro vytopení pece bylo potřeba uhlí naložit do topné komory. Tahem komína nasávaný vzduch procházel popelníkem a následně hořícím uhlím, odkud plameny šlehaly do pečicího prostoru. Po vytopení pece na přibližně 320 °C se otvor topné komory zakryl litinovými deskami. Potom se pečicí prostor vymetl ve vodě namočeným pometlem a následně bylo možné sázet chleba. Po upečení první várky chleba se částečně vychladlá topná komora opět naložila uhlím, odstranily se litinové desky a hořící uhlí pečicí prostor znovu vytopilo na požadovanou teplotu k sázení další várky.

Obr. 1: Stav objektu před rekonstrukcí
Obr. 2: Úklid odpadu zevnitř a z okolí pekárny
Obr. 3: Vestavěný seník odkrytý pod vrstvou odpadu

Obr. 1

Obr. 2

Obr. 3